Východní filozofie

nab01 nab02 nab03

Judaismus je termín, který označuje (zhruba od 19. století) náboženství židovského národa – Izraele. Do té doby se v křesťanském prostředí používaly pro víru Židů obraty jako „izraelitská víra“ (Israelitischglauben), „židovská víra“ (Jüdischglauben) nebo „Mojžíšská víra“. Židé sami své náboženství označovali a označují jako emuna (víra) nebo dat (náboženství). Moderní termín jahadut (židovství) se vztahuje spíše na kulturně-národnostně-náboženský celek (odvozen z německého Judentum). V této souvislosti je třeba rozlišit mezi judaismem jako náboženstvím, a židovstvím jako kulturně-nábožensko-nacionálním souborem, zahrnujícím historii, jazyk (hebrejština), zemi (státní útvar), liturgii, filozofii, umění, soubor etických zásad, náboženských praktik, a podobně. Teologie judaismu slouží jako základ mnoha jiných náboženství včetně dvou nejrozšířenějších, křesťanství a islámu.

Judaismus odmítá dogmata a podobné „nezvratné pravdy“. Po dlouhou dobu bylo jediným dogmatem to, že Tóra je Boží Zákon seslaný Bohem a Izrael jej následuje, aby dodržel podmínky smlouvy s Bohem uzavřené, totiž vyvolení výměnou za následování jediného, pravého Boha. Situaci v období na přelomu letopočtů dobře ilustruje následující příběh z Talmudu:

Přišel jeden pohan k Šamajovi a řekl mu: Stanu se židem, pokud mě naučíš celému učení Tóry po dobu, co vydržím stát na jedné noze. Šamaj se rozlítil, neboť to považoval za drzost a pohana vyhnal. Tentýž pohan přišel k Hilelovi a učinil mu tentýž návrh. Hilel řekl: Co nechceš, aby druzí činili tobě, nečiň ty jim. To je podstatou Tóry, vše ostatní je jen komentář. Nyní jdi a uč se.

Vznik Izraele

Současný nejčastěji zastávaný názor předpokládá, že na území současného Izraele začaly někdy kolem 15. – 14. století př. n. l. pronikat skupiny západosemitských hebrejských kmenů, které v několika vlnách ovládly tamní obyvatelstvo, roztříštěné do řady malých kmenů. Částečně byly tyto kmeny asimilovány, a později, s nástupem hlavní vlny (kterou někdy ztotožňují s biblickým Jozuem), vytvořily kmenové společenství zvané Izrael. Teorie, že k Exodu došlo za vlády faraóna Ramesse II. (a k obsazení země tedy v průběhu následujících sta let) je sice velmi populární a nabízí se jako velmi srozumitelné vysvětlení, nicméně pro ni neexistuje jediný hmotný doklad či zápis. Bible sama neuvádí ani faraónovo jméno, pouze udává dvě města v Egyptě, na nichž měli hebrejští otroci pracovat – Pitom a Ramesse, což jsou města, která založil právě Ramesse II.

Nejstarší mimobiblická zmínka o Izraeli pochází z Egypta, z tzv. Merneptahovy (Izraelské) stély, datované do roku 1208 př. n. l. Izrael je na ní jmenován jako národ či společenství, které je „potřeno a už nemá žádné sémě“. Stéla popisuje vítězné tažení faraona Merneptaha blízkým východem. Z 12. stol. př. n. l. pochází nejstarší biblický text, Debóřina píseň (5. kapitola knihy Soudců) – lze se tedy domnívat, že již v tomto období Izrael existoval jako národ.

Davidova hvězda

Hexagram, zvaný též Davidova hvězda nebo Davidův štít (Magen David) je tvořen dvěma propletenými rovnostrannými trojúhelníky. Tento symbol je často považován za oficiální symbol židovství. Pravda je ta, že ve starověku byl používán pouze jako dekorativní symbol (stejnou výzdobu ze šesti a osmicípých hvězd můžeme najít i v řadě středověkých mešit nebo i kostelů) a poprvé byl jako symbol označující židovskou komunitu použit v Praze ve 14. století. Ani poté se jako symbol judaismu příliš neujal a jako takový je brán až od 19. století, kdy Židé hledali jednoduchý symbol, který by se mohl stát emblémem jejich náboženství, podobně jako je tomu u křesťanů kříž nebo u muslimů půlměsíc. Volba padla na hexagram, který byl již od středověku ztotožňován s Davidem případně s jeho synem Šalamounem, ačkoli prokazatelně nemá ani s jedním z nich nic společného. Davidův štít si na svůj prapor zvolilo i sionistické hnutí, a tento se stal později vlajkou Státu Izrael.

Víra v Boha

Judaismus je monoteistickým náboženstvím, tzn. že uctívá jediného Boha. Uctívání jiných bohů je zapovězeno, stejně jako uctívání soch, jiných předmětů či míst nebo přírodních úkazů. Současná religionistika se domnívá, že židovský monoteismus vznikl synkrezí starších, polyteistických kultů blízkovýchodního starosemitského panteonu, které byly následně sjednoceny do kultu jediného Boha. Pozůstaky tohoto dávného mnohobožství spatřují religionisté v množství jmen, která Bůh v judaismu má.

Židovské svátky

  • Šabat – den odpočinku, svatý den, sedmý den týdne, nejdůležitější židovský svátek, daný Desaterem.
  • Pesach – svátek nekvašených chlebů, velikonoce. 14. až 22.(23.) nisanu.
  • Šavu’ot – svátek týdnů, svátek darování Tóry. 5. (6.) sivanu
  • Roš Hašana – židovský Nový rok. 1. a 2. tišri.
  • Jom kipur – Den Smíření, nejsvětější den v roce, desátý den měsíce tišri.
  • Sukot – svátek stánků. Rodina si na tento den vytváří přístřešek ozdobený květinami a s průhlednou střechou na upomenutí dnů strávených v poušti. 15.-21. tišri.
  • Šmini aceret – osmý den shromáždění, následuje ihned po Sukot, 22. tišri. Přesto považován za samostatný svátek.
  • Simchat Tóra – radost z Tóry, oslava skončení ročního cyklu čtení z Tóry. V Izraeli se slaví společně se Šmini Aceret, v diaspoře až následující den
  • Chanuka – svátek světel, svátek znovuzasvěcení Chrámu. Probíhá po osm dní od 25. kislevu až do 3. tevetu.
  • Purim – veselý svátek připomínající záchranu Židů a události popsané v knize Ester. Připadá na 14. adaru (v Jeruzalémě se slaví 15. adaru)
  • Tu bi-švat – Nový rok stromů, připadá na 15. švat.
  • Lag Ba’Omer – významný den, kdy se připomíná řada událostí.